Král, který nemohl být uzdraven

Co v tom příběhu vidím · Daniel Paulus

Rána, se kterou se dá dál fungovat

Mýty nejsou pohádky pro dospělé. Jsou to poměrně přesně popsané psychologické situace, a proto se jimi tolik zabýval Jung. A tenhle je náš. Legenda o grálu je podle mě pro Evropu tím, čím je pro Indii Bhagavadgíta, jen jsme ji přestali číst jako návod.

Král rybář je raněný vládce psyché. Je to ta část nás, která se měla starat o celé království, o tělo, vztahy, práci a smysl, a místo toho sedí v loďce a čeká. Rána ho nezabije, takže se dá dál fungovat. A to je na tom to zrádné: život jde dál, výkon a povinnosti taky, a země přitom pomalu pustne.

Grál je zdroj, ze kterého král kdysi žil a ke kterému ztratil přístup, i když ho má pořád na dosah. Parzival je ta mladá a naivní část, která se ještě umí dívat, aniž ví, co má vidět. Jenže do hradu už přijel vybavený radami, jak se má rytíř chovat. Naučené pravidlo slušnosti přebilo to, co viděl na vlastní oči. To známe všichni. Víme, co se sluší, a právě proto mlčíme tam, kde bychom se měli zeptat.

Robert A. Johnson, americký jungiánský analytik, o téhle legendě napsal útlou knihu a je v ní myšlenka, která mě nepustí. Do hradu grálu podle něj poprvé nahlédneme kolem patnácti. Může to být jedno ráno, noc strávená venku nebo chvíle, kdy je všechno na svém místě. Nikdo s tím v tom věku neumí zacházet, a tak z hradu odejdeme a velkou část dospělosti ho hledáme jinde, ve výkonu a ve vztazích. Podle Johnsona má člověk na zlatý svět šanci dvakrát, jednou v mládí a podruhé kolem pětačtyřiceti nebo padesáti.

V nejstarší verzi, u Chrétiena z Troyes, zní ta nepoložená otázka: Komu slouží grál? Chrétien odpověď nenapsal, jeho text zůstal nedokončený. Johnson ji uvádí takto: Grál slouží králi grálu, ne nám. Je to zvláštní odpověď. Chceme, aby grál sloužil nám a přinesl nám štěstí. A právě tím se k němu zavíráme. Tu otázku Johnson do dnešní řeči převádí prostě: Proč žijeme?

Tohle je pro mě jádro celého příběhu. Kolem pětačtyřiceti člověk obvykle ví, jak fungovat. Má práci a rodinu a všechno zvládá. A přitom cítí, že země kolem něj pustne. Další technika, jak všechno zvládnout, mu nepomůže, stejně jako králi nepomohli lékaři. Pomůže otázka, kterou jsme v patnácti nepoložili, protože jsme věděli, jak se máme chovat.

Johnson psal o mužské psychologii. Ten oblouk mezi dvěma návštěvami hradu ale podle mě nezná jen jedna polovina lidstva. U Wolframa z Eschenbachu má ta otázka ještě jinou, soucitnější podobu: Strýče, co tě trápí? Nevidím v tom rozpor. Nejdřív se potřebuji zeptat, co mě trápí, a pak, čemu to celé slouží. Obě otázky mají společné to, že nenabízejí řešení. Proto nevěřím, že otázku po smyslu za člověka vyřeší odpověď, kterou dostane zvenku, ať ji nabízí kdokoli.